DomovFAQHľadaťZoznam užívateľovUžívateľské skupinyRegistráciaPrihlásenie
Vítej, cizinče! Copak tě přivádí do těchto končin? Zabloudil jsi? Nebo se chceš stát součástí tohoto velkolepého dobrodružství? Třeba to není náhoda, že jsi se dostal právě na tohle místo. Co když to budeš právě ty, kdo změní chod dějin našeho světa? Je to jen na tobě!

Share | 
 

 Vnútorný nepriateľ

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7  Next
AutorSpráva
Horox
Kráľ
avatar

Počet príspevkov : 1197
Vek : 24

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   St 26 december 2012, 00:51

Gerfar nervózne buchol do zeme a zamračil sa. Očividne si stál za svojím názorom.
Práve to že je vojna! Vojna, ktorú prehrávame na plnej čiare a prakticky už nemôžme urobiť nič čo by náš stav zhoršilo! Ak nás zradia, zoberieme do hrobov koľko ich bude treba a my sa do nich uložíme tiež. Aj... aj tak sme už do hrobov jednou nohou vstúpili. Nevidíte čo sa deje?! Vyriekol svoj názor ostro a v rýchlosti odišiel od skupinky. Kapitán iba pokrútil hlavou a vypočul ostatných, teda vlastne len Dagonitha.
Máš pravdu, úprimne, nechce sa mi púšťať našich nepriateľov priamo do mesta. Asi.. asi by sme ich mali požiadať nech prinesú suroviny bez ozbrojeného konvoju a ich armáda nech zostane tam kde je. V takomto prípade, ak by nás zradili, stihli by sme zatvoriť brány, a... to by mohlo fungovať. Odvetil kapitán a pohybom ruky ukončil diskusiu. Všetci sa znova nahli nad cimburie. Elf zvedavo zdvihol hlavu a očakával odpoveď. Gerfar si len znechutene odfrkol po tom ako počul kapitánov verdikt. Stál zo založenými rukami neďaleko vás a na tvári mu vládol zamračený výraz. Kapitán znova začal hovoriť s vyjednávačom.
Rozhodli sme sa... prijmeme vašu materiálnu pomoc, ale z istých dôvodov si neprajeme aby sa armáda vášho slávneho sadharana priblížila k mestu viac ako je teraz. Ak urobíte čo žiadame, uveríme vám! Oznámil kapitán nahlas svoje rozhodnutie elfovi. Hneď na to potichu dodal: Možno.
Trewior, vyjednávač, sa obrátil ku svojim spolujazdcom a prehodili medzi sebou niekoľko poznámok v elfčine.
Ak si toto myslíte, tak sa veľmi mýlite. Mám taký... akýsi... pocit, že MY sme tu tí čo určujú požiadavky. A nie vy. Odvetil elf arogantne a zasmial sa. K jeho smiechu sa pripojila aj jeho eskorta. Náhle sa Gerfar naklonil nad cimburie a po vyjednávačovi zahučal: Nepočúvajte ho! Otvoríme vám brány! Len nás nechajte nažive!
Dvaja další kolegovia ho okamžite spacifikovali, a to značne tvrdým spôsobom. Kapitán vyslovil niekoľko nadávok na Gerfarovu adresu. Očividne sa už úplne zbláznil. Zúfalstvo ho muselo celkom poznačiť. Elf sa tentoraz tváril začudovane, ale na ústach mu neustále pohrával ten arogantný namyslený úsmev. Očividne sa celkom bavil na zmätku, ktorý medzi trpaslíkmi zavládol. A to ešte len zmätok začínal...
Gerfarovu poznámku začuli všetci utečenci, ktorí boli pod hradbami. Na tej vonkajšej strane by to až tak nevadilo, ale počuli to aj utečenci v meste. Niektorí z nich nahnevane kričali aby sa brána neotvorila. Niektorí začali hádzať kamene do obrancov na hradbách. Pomaly, ale isto sa strhával obrovský chaos.
Kapitán, aj ostatní si to všimli.
Z davu sa ozývali znechutené hlasy. To, čo povedal Gerfar, malo omnoho väčší dosah ako ktokoľvek čakal. Utečenci začali vystupovať na hradby a dožadovali sa trpaslíka, ktorý chcel aby boli brány otvorené elfom. Vojaci ich odsotili a vtedy sa strhla skutočná mela. Utečenci začali po obrancoch hádzať všetko čo našli pod rukami a schytili aj zbrane. Kapitán zavelil rýchly ústup do miestnosti kde bola mechanika hlavnej brány. Tam sa pravdepodobne budú chcieť dostať aj utečenci - získať kontrolu nad otváraním brány, aby ju nikto nemohol otvoriť. Hlavná brána bola veľmi blízko a tak ste sa tam dostali bez väčších problémov. Ako prvý vošiel kapitán, za ním zbytok obrancov a posledný za sebou poriadne zabednil dvere veže. Už o pár sekúnd do nich začali utečenci na hradbách búšiť a dvere sa otriasali v pántoch. Mechanika otvárania brány bola v tejto miestnosti. Dofrasa, dofrasa! Celé sa to dosralo! Rozzúrený dav vonku si asi myslí že chceme otvoriť bránu! Zahučal kapitán. Musíme to tu obrániť! Ak chceme prežiť!
Dvaja vojaci pribehli k dverám na druhej strane veže, ale bolo už neskoro. Dvere rozrazil akýsi statný trpaslík s nenávistným pohľadom na tvári. V rukách držal drevorubačskú sekeru. Bez váhania sa vrhol na Dagonithových kolegov a tí sa ho snažili vytlačiť von z miestnosti. To už však cez dvere prebehlo niekoľko ďalších nazúrených utečencov, ktorí sa rozbehli po obrancoch. Neboli výnimočne dobrí bojovníci, predsa len, zúbožení a hladní utečenci nemohli byť najmocnejší protivníci, ale ich počet bol vysoký. Avšak obrancovia mali šťastie v tom že do miestnosti sa zmestil len určitý počet osôb. Nátlak útočníkov bol aj tak vysoký... a problém bol v tom že to boli trpaslíci z civilného obyvateľstva. Takí, ktorých si vojaci zaumienili ochraňovať za každú cenu. Ale teraz, v tomto prípade, stáli proti vám ako nepriatelia.
Vojaci sa zdráhali a zatiaľ len odrážali útoky štítmi, avšak po tom ako kapitán vydal povolenie na použitie donucovacej sily, strhla sa skutočná bitka. Vojaci sa snažili utečencov spacifikovať tupými časťami zbraní, aby ich nezabili, ale v niektorých prípadoch sa to proste nedalo inak. Prúd utečencov ktorí vchádzali cez dvere do miestnosti sa zdal nekonečný... a zabednené dvere tiež už nemohli dlho vydržať. Z dvoch strán by nápor nevydržal ani akokoľvek skúsený vojak.

_______________________________________________
''Ich tvrdohlavosť a nenapraviteľnosť tvárou v tvár skaze je obdivuhodná, ale v konečnom dôsledku hlúpa.''
- generál Delwan Gammter na adresu valeánov bojujúcich o zachovanie ich výsadného spoločenského postavenia aj napriek tomu, že časy dračie skončili a započali časy temné
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Gureas
Sedliak
avatar

Počet príspevkov : 87
Vek : 21
Charakter : Dagonith syn Hurthonův, Zorgar z Garsternu

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Št 27 december 2012, 11:12

Gerfar se zdál být rozuřený a zoufalý. Jeho námitky tomu odpovídaly a jen více a více tížili trpaslíkovu mysl, která už tak byla zahalená v neproniknutelné přikrývce chmuru a obav.
„Ale já nechci chípnout Gerfare!! Ne elfskou rukou!“ Křikl naštvaně, avšak kapitán, který si uvědomoval vážnost situace je oba dva zkildnil. Bylo však jasně že v nich stále vřel hněv a zmatek. Kapitán, už při daleko větším klidu vyslechl jeho názor. A souhlasil s ním, což se s trochou nadsázky dalo říci o každém zde.
Vrátili se tedy zpátky k cimbuří, kapitán se nahnul a elfovi zdělil jejich názor. bylo jasné že ten špičatouchý nádiva zprávu nepřijme. A ještě ke všemu arogantně. Ve chvíli se však všecko změnilo v naprostý chaos. Opět.
„Umlčte toho blázna!“ Křikl Dagonith, když trpaslík, jemuž strach zatemnil mysl vyřkl ta osudná slova. Odněkud od hradeb se ozval hlas davu. Naštvané hlasy křičely. Dožadovaly se pozornosti a všem sdělovaly že brány zůstanou zavřené. K hradbám přiletělo několik kamenů a další utečenci se začali šplhat nahoru aby se zmocnili Gerfara.
Dagontih měl sto chutí aby jim pomatence vydali. Byla to troska jako všichni tady, nic by se nestalo. „Sdělte tomu elfovi ať si jeho sadha- nebo jak se to říká nasere! Mor je všecky špičatouché!“ Křikl ke kapitánovi a pár kroky došel k výlezu na hradby kde se již nashromáždilo mnoho uprchlíků. Jejich špinavé tváře a ruce se natahovaly a hořekaly, křičeli pořád to samé a tak Dagonith kývnul na jednoho ze svých kolegů a křikl. „Nikdo na hradby nepude! Kapitán dál své slovo a taky jej dodrží!“ Přičemž zatlačili několik utečenců dozadu a další odžduchli. A v tu chvíli se to všecko posralo.

Neměli jinou šanci. On a další se snažili doklopýtat zpět na hradbu a nebýt umačkán a roztrhán davem, jenž se najednou tlačil z celého města na hradby. Když pak kapitán zavelel k ústupu do hlavní věže brány, nečekal a spoelčně s ostatními tam vniknul Octnul se na opačné straně mechaniky brány, když tu se rozrazily dveře. Stáli tam nahněvaní trpaslíci, kteří nevypadali že přišli pokecat. Dagonith se zamračil a křikl. „Zpátky! Nic se otvírat nebude! Chamraď jedna špinavá!“ Přičemž se snažil společně s ostatními útočníky vytlačit ven. Nepomáhalo to.
Tlak který do něj pružil od dveří byl nesmírný. Dagonith cítil jak se mu něco svezlo po noze a někdo jej bušil do žeber, bolest mu pulzovala celým tělem, zapřel se nohama a znovu se opřel do davu. V tu chvíli jej někdo udeřil něčím, co dřívo bývalo deskou, do hlavy. Ostrá bolest mu vytryskla přímo do mozku a ozářila mu mysl čirou zlostí.
Dagonith si sundal obouručku a křikl. „Zpátky! Nikdo nic! Otvírat! NEBUDE!!!“ Přičemž dlouhou násadou sekery z kameného dřeva udeřil do davu a vší silou se rozběhl proti němu. Společně i sním zabralo i několik jiných trpaslíků. Bránili jaks e jen dalo. Nikdo zde nechtěl umřít.
V tu chvíli se vzduchem mihlo ostří sekyry, po tváři se mu svezly něčí vousy a druhý trpaslík jej udeřil hlavou o hlavu, když uhýbal ostří sekery, jenž rozštípla zárubně dveří až třísky odlétly stranou. V tu chvíli jim kapitán dovolil použít donucovací prostředky. Davu ale ani tak neubývalo. Zdálo se že je vše ztraceno. „Předkové!!! Sperte všecky elfy!“ Zanadával. V tu chvíli mu podklouzla noha a on se svezl dozadu na zem, jeho místo neměl kdo nahradit.
Okamžitě se vevnitř objevil trpaslík, ohánějící se zrezavělou dýkou. Měl zacuchané vousy a z očí mu kapal hnis. Vypadal nechutně. A když se trpaslík rozpřáhl na krátký sek, Dagonith už nemeškal. „Zmiz mi z očí! Z cesty!!! Nic se otvírat nebude!“ Řval, když se octl na nohách a tvrdými údery, kterým trpaslík nemohl uhnout jej zcela vytlačil ze svého zorného pole. Naposledy se po něm rozmáchl ostřím své sekyry. Pokud se strefil bylo s ním ámen.
V tu chvíli se však dav dostával za prah dveří. Tlak stále sílil a posádka byla tak vyčerpaná že bylo jen otázkou času, než se dav dostane dovnitř.
Dagonith už stejně neviděl jiné východisko. Zemřou tu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Horox
Kráľ
avatar

Počet príspevkov : 1197
Vek : 24

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Ut 01 január 2013, 00:00

Obrancovia otváracieho mechanizmu boli utláčaní z oboch strán. Nebolo úniku. Dagonith mohol v blízkosti vidieť ako jeho kolegovia, priatelia padajú na zem bez ducha, mŕtvy pod početnými ranami agresívnych utečencov. Ani ste si nevšimli, že Gerfar sa ako tak prebral z bezvedomia a vrhol sa na otvárací mechanizmus. Nikto si ho nevšímal, nikoho nenapadlo že by to mohol urobiť, že by sa tak rýchlo prebral. Obrancovia mali dosť roboty s odrážaním útokov... pod sebou ste začuli obrovský hluk, škrípanie, zvuk reťazí... otváranie hlavnej brány, vnútornej i vonkajšej. Ale na Gerfara nebol čas. Kapitán si uvedomil čo sa deje a zavelil na ústup. Z tejto veže sa dalo ešte uniknúť jedným spôsobom. Na podlahe v rohu miestnosti bol poklop, ktorý viedol cez celé hradby až pod ne, do kanálov mesta. Tento sa nepoužíval, lebo boli aj lepšie spôsoby ako sa dostať do kanalizácie, napríklad jednoducho cez ulicu. Ku šťastiu bol Garstern tak obrovský, že cez jeho kanále mohli pokojne kráčať aj jazdné konské jednotky. Kapitán zavelil posledný ústup a tak ste opustili otvárací mechanizmus. Ten už tak nemalo zmysel ochraňovať... brána do mesta bola otvorená, a pod vami, pri bráne vládol ešte väčší zmätok. Utečenci zvonka sa nahrnuli do mesta a utečenci zvnútra ich tlačili von. Chaos...
Ako prvý sa k poklopu a rebríku, ktorý viedol odtiaľto až do kanálov, vrhol Gerfar. Ostatní iba zanadávali, ale nemohli s tým robiť nič. Za ním nasledovalo niekoľko pár posledných preživších, a napokon aj poriadne dobitý a dosekaný Dagonith. Kapitán chcel zliezť, ale v poslednej chvíli ho chytil jeden zo šialencov. Dokázal sa síce obrániť, ale... nie sám. Dagonith si mohol vybrať - risknúť to a pokúsiť sa zachrániť kapitána, alebo zatvoriť poklop a zliezť rebríkom do bezpečia.
Lez dole, ty hlupák! Mňa už nezachrániš! Zručal kapitán k Dagonithovi a odsotil útočníka ktorý ho držal. Ale to sa už naň vrhlo niekoľko iných. Jedného z nich rozsekol od ramena až po srdce, ďalší dostal štítom do čeluste, no bolo ich veľa - keby že sa snaží zliezť dole, trafili by ho do nechránenej hlavy alebo rúk, predsa len by musel pustiť štít.

_______________________________________________
''Ich tvrdohlavosť a nenapraviteľnosť tvárou v tvár skaze je obdivuhodná, ale v konečnom dôsledku hlúpa.''
- generál Delwan Gammter na adresu valeánov bojujúcich o zachovanie ich výsadného spoločenského postavenia aj napriek tomu, že časy dračie skončili a započali časy temné
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Gureas
Sedliak
avatar

Počet príspevkov : 87
Vek : 21
Charakter : Dagonith syn Hurthonův, Zorgar z Garsternu

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Ut 01 január 2013, 10:13

Tlak se zvyšoval. Řev a kakofonie naštvaných hlasů, které vycházely z mnoha hrdel uprchlíků, kteří se na ně tlačili ze všech stran byl ohlušující. Pořád na ně doráželi, pokaždé si nalezli nějakou skulinku, kudy mohli zaútočit i přes hradbu těl, štítů a nebo bůh ví čeho.
Dagonith se snažil vytlačit utečence ze dveří, no ale velice brzo zjistil že je to zbytečné plýtvání energií. Tohle nemohl dokázat a tak se snažil jen setrvat na místě. Boj už byl nesnesitelný, utržil nespočet ran, některé hluboké,jiné povrchové a měl nespočet podlitin. Na některých místech se mu začalo již tak špinavé šatstvo barvit do ruda. „Mor tě ty zrádče!“ Křikl ke Gerfarovi, kterého uviděl otevírat bránu. Bránu jenž jim ještě mohla poskytnout záchranu. Ovšem teď bylo město... ztraceno. „Ty tupče! Holobrádku! Co jsi to provedl?!“ Křičel když zvuk mechaniky a pohyb obrovských kol, lan a řetězů ustal a dole pod nohama, kde cítil bránu se ozval šílený ryk. Uprchlíci se pustili do sebe. A pak se to ozvalo. „Ústup!“ Dagonith se podíval na kapitána a ohnal se sekerou po zavalitém trpaslíkovi, načež povolil tlak a nechal se zatlačit blíže k mechanismu. Všiml si, že zatímco ta krysa otevřela brány, už stačila zdrhnout poklopem do kanalizace. Když se tam vrhl jeden z posledních trpaslíků, přiskočil k poklopu a už už by slezl, když v tom se zarazil. Celé tělo jej bolelo a pálilo, třásl se v návalu vzteku hněvu a adrenalinu, ale hlavou mu probleskla myšlenka. S drsným nadáváním kapitána vylezl ven. Viděl že má jeho nadřízený namále a rozhodl se to risknout. Za to přece nic nedá. Když nechcípne teď chcípne v kanále, nebo někde jinde. Jakou to všecko mělo cenu.
Vyskočil na nohy a uchopil sekyru a mocným sekem vodorovno se pokusil vyčistit to co bylo před kapitánem, div že jej nezasáhl taky. „Je mi jedno jestli tady chcípnu, jestli sám nebo s váma. Město už je stejně ztraceno, ale stále Vás budeme potřebovat. Muži potřebují vůdce!“ Křikl z rozedraných úst a vyplivl špinavou slinu, načež se záupěním odrazil útok dalšího z trpaslíků tak že se dlouhou násadou sekyry zapřel jako holí a ochránil se před sekem. Potom jej tupým koncem praštil do žaludku. Trpaslíků tu však bylo více než dost. „Lezte!“ Křikl na kapitána, sice nechtěl dávat rozkazy, ale naco teď otálet, proč necvyužít příležitosti? On už si přece nějak poradí, určitě... „Předkové, stůjte při mně.“ Řekl tiše, načež tiše zaúpěl, tlak byl nesnesitelný a ta bolest. Už se pomalu nemělo cenu bránit. S námahou odrazil ještě pár útoků, načež koukl okem po poklopu a pakliže tam kapitán vlezl, jednoduše k němu přiskočil a bez sebemenších teátrů vskočil do otvoru snaživše zachytit poklop, který chtěl zavřít.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Horox
Kráľ
avatar

Počet príspevkov : 1197
Vek : 24

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Ut 01 január 2013, 15:06

Dagonithov zákrok kapitánovi značne pomohol a aspoň na pár sekúnd z neho strhol útočníkov, ktorých už sám nezvládal. Ten iba prehodil k Dagonithovi niekoľko nadávok, ale na tvári sa mu aj napriek tomu zračila nemalá úľava a zároveň aj prekvapený výraz. Sám nevedel čo má v tejto chvíli robiť, očividne nečakal že by mu niekto skočil na pomoc. Napokon si ale uvedomil že táto záchrana by sa stala zbytočnou ak by obaja zomreli v tejto veži. Schytil Dagonitha za odev a ťahal ho k poklopu. Na rebrík zostúpil ako prvý a pomaly zliezal. Kým dočiahol svojím mečom, sekal po nohách protivníkov ktorí sa príliš priblížili k Dagonithovi. Ale potom musel aj on zostúpiť nižšie aby uvoľnil miesto Dagonithovi. Na počudovanie sa mu z posledných síl podarilo na rebrík dostať. Ale...
Rozzúrení utečenci už úplne obsadili miestnosť a snažili sa zatvoriť brány, a väčšina z nich sa vrhla na Dagonitha ktorý sa snažil zliezť po rebríku a zatvoriť za sebou poklop.
Nebol však dosť rýchly. Jeden meč ho zasiahol do ramena, bol to priamy a silný úder. Toto rameno mal práve nechránené a meč sa zarezal hlboko do mäsa, možno až ku tepne... Dagonith pocítil neuveriteľnú bolesť a z ramena mu vystreklo značné množstvo krvi. Pravú ruku po tomto údere prestal cítiť a po rebríku liezť jednou rukou v takomto vyčerpaní by bol celkom heroický výkon. Avšak tento úder ho po rebríku poslal nižšie a poklop sa nad ním konečne zatvoril, ale aj ten ho trafil poriadne do hlavy.
Ak by teraz spadol, zhodil by všetkých ostatných kolegov zo sebou. Na rebríku v takejto úzkej rúre nebolo miesta na únik. A výška smerom dole... nič dobré. Rebrík viedol od hradnej veže cez celú výšku hradieb až pod mesto do kanalizácie, a tak by pád odtiaľto zabil každého. Krv z Dagonithovho ramena začala stekať aj dole po ostatných, čo nemuselo byť pekné. Kapitán sa krikom opýtal, či je všetko v poriadku, lebo zdola videl len Dagonithove podrážky topánok.

_______________________________________________
''Ich tvrdohlavosť a nenapraviteľnosť tvárou v tvár skaze je obdivuhodná, ale v konečnom dôsledku hlúpa.''
- generál Delwan Gammter na adresu valeánov bojujúcich o zachovanie ich výsadného spoločenského postavenia aj napriek tomu, že časy dračie skončili a započali časy temné
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Gureas
Sedliak
avatar

Počet príspevkov : 87
Vek : 21
Charakter : Dagonith syn Hurthonův, Zorgar z Garsternu

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Ut 01 január 2013, 17:03

Dagonith viděl jak dav před kapitánem a jeho sekerou náhle prořídl. Ustoupili jako upíři před česnekem, ale stejně jako stíny se i oni vraceli na místo, kde předtím svítila svíce, totiž, svištěla sekera.
Rozuření trpaslíci řvali a sápali se po dvojici, ale jak Dagonith předpokládal, kapitán na nic nečekal. Sice pronesl několik nadávek, ale ať už byla mířena na něj či na trpaslíky, Dagonith ji nevnímal. Míto toho se opět rozmáchl sekerou a zablokoval další výpad, než se i on rychle vydal k poklopu. Nebo spíše, byl vydán k poklopu když jej kapitán bez tyjátrů chytil za oděv a neodtáhl jej k poklopu. Dagonith neslyšně přikývnul, přičemž se s heknutím vypořádával s dvěma trpaslíky, kteří na něj bez přestání doráželi. I když nebyli sami. Vypadalo to že rozuřený dav si ze zbraně přestává dělat obavy. lezli po sobě jako krysy, jen aby se dostali k nim a k zařízení, jenž zavíralo bránu. Opět se ozval ten skřípavý zvuk, když se točila kolesa ve snaze bránu zavřít.
„Všichni chcípněte na mor! Zplozenci lidí a elfů! Hovada!“ Křičel když odrážel poslední výpad a rychle se snažil napasovat do otvoru. Tlak na něj byl šílený a kapitán se snažil ještě pár utečenců zranit, před tím než se tam dostal on. Ted´byl zcela bezbraný, rychle se natáhl pro poklop, který hodlal rychle zavřít když tu koutkem oka zachytil pohyb.
Byl to ten okamžik, při kterém vidíte věci jako příliš detailně, zpomaleně. Nějaký tmavovlasý trpaslík, který měl výrazně špinavé oblečení a vše měl rozedrané jak se válel na ulici se rozpářhl mečem. Bůh ví kde jej vzal, jestli mrtvým strážným nebo jej šlohl, nebo byl snad jeho. Na tom vůbec nesešlo. Čepel se mihla, trpaslíkovy svaly se mihly dolů, on slézal...
Čepel se zakousla do masa. Nejdříve cítil jak se svezla po nárameníku a přesně skulinkou mezi nákrčníkem a zádovou zbrojí. Prošla brněním i oděvem jako nůž máslem a zakousla se do masa. Ústa se mu otevřela v prázdném výkřiku, který byl vyplněn tichou, ale šílenou boelstí jenž mu prstoupial ceůým tělem a pulzovala. Zbraň slizce vyklouzla z rány, která krvácela, Dagonithovi přitom jeho vlatsní krev pocákala tvář, padal. Cítil jak se jeho těla zmocňuje gravitace, všiml si poklopu který padal s ním a pak se vše zastavilo. Svět opět nabral ty staré známe obrátky. Masivní víko jej udeřilo do hlavy, tak silně že se vysmekl. Ruka se zachytila oka poklopu, jinak by spadl. Svaly se natáhly a šlachy skoro praskaly. Byla to nesnesitelná bolest. Před očima se mu přitom tančily mžitky a chvíli se mu zatmělo, ale nakonec se s hlubokým a lapavým nádechcem vzchopil a vstrčil nohy na žebřík. Bez hlasu sledoval jak se mu z rny na rameni řine krev. Necitelnost a ohromná bolest. Bolest která vyplňovala ten malý bezvýznamný vesmír a nabourala jej jako beranidlo dřevěnou branku. Nebyl schopen slov.
Ozvaly se tiché zvlyky, které se snažil potlačit, krůpěje slz se mu vyhrnuly do očí, ovšem dál už nepokračovaly, po špinavé tváři mu stekly a vykreslily na ní světlé cestičky. Prachem zamazaná tvář byla skřivená bolestí a totálním vyčerpáním a trpaslík, jenž byl uzavřen ve svém malém bolestí prosyceném vesmíru stál na žebříku a křečovitě jej svíral svou levou rukou.
„Je všecko vpořádku?“ Zaduněl kapitánuv hlas, kterak se pomalu slézali dolů. Dagonith nevěděl co říct. krev mu pořád stékala dolů, krvácela a jeho opouštěly síly. Po chvíli přeci jen s tichým zasténáním vyfoukl vzduch jenž zadržoval v plicích, zamrkal očima a tiše, křečovitě pravil. „Ts..“ Nadechl se. „Ti... Ti zk*******i... Myslím, že mně dostali do ramene.“ Nadechl se, přičemž zavřel oči. Byl sice voják, ale bolest a unáva... Všechno jej to ochromovalo. Nadechl se a pokračoval. „Krvácím. Lezte dolů, Dělejte!“ Křikl, věděl že bude muset taky, už se moc dlouho neudrží. Zatočila se mu hlava a on se musel zase chytit, pomalu to vydýchal, načež velcie opatrně po kluzkém žebříku, který byl mísy pokypán od jeho krve se rozešel dolů. Krůček po krůčku. Jak jen mu to síly dovolily.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Horox
Kráľ
avatar

Počet príspevkov : 1197
Vek : 24

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   St 02 január 2013, 16:12

Kapitán škaredo a nahlas zaklial tak že sa to začalo ozývať po celej rúre kde ste zliezali. Tým pod sebou zakričal aby si pohli a liezli dole rýchlejšie. Dagonith dostával chvíľkové závraty od straty krvi, a sám vedel že to nezvládne dlho pri vedomí. Bola to úmorná cesta, ale po rebríku sa vám podarilo zliezť až dole, do kanalizácie.

Kanál bol široký, a to riadne. Do výšky mal niekoľko metrov a do šírky tiež. Na okrajoch boli úzke chodníky a cez stred kanalizačnej rúry prechádzali menšie kanáliky plné vody. Zápach tu tiež nebol príjemný, najmä kvôli tomu v akom stave bolo mesto. Teda, ten smrad bol takmer neznesiteľný. Všetci si spočiatku zakrývali nosy a tvárili sa znechutene. Ale aspoň tu bol ako taký pokoj. Konečne ste unikli z boja, z toho hluku, a aspoň na chvíľku od všetkých problémov Garsternu.

Kapitán zavelil aby ste sa zhromaždili k sebe a dohovorili sa na akomsi pláne. Chcel hlavne skontrolovať Dagonitha, či to prežije a nejako ho ošetriť. Zostalo vás len päť. Veľmi úbohé číslo... toľko dobrých vojakov muselo zomrieť pre nič.
Potrebuješ pomoc, Dag. Lekár... lekár! Ach, áno, jediný kto vie niečo liečiť je Gerfar! Hnusná špina! Kde vôbec je? Zliezol prvý... Zanadával si kapitán nahnevane a obzeral sa po okolí. Po Gerfarovi nebolo ani stopy. Musel sa sem rýchlo dostať ako prvý a ujsť niekam hlbšie do kanálov.
Zbabelec! Uškrtím ho vlastnými rukami! Zahučal kapitán a jeho hlas sa ozýval po celej kanalizácii. Pre kohokoľvek, alebo čokoľvek to musel byť hlasný zvuk. Odrazu ste začuli akési sipenie a šplechot vody. Jeden z trpaslíkov sa otočil smerom k tým zvukom a na tvári sa mu objavil... zdesený výraz.
Ka... kap.. kapitán. Vyriekol tichým hlasom a na jeho podnet sa otočili všetci k tomu miestu.

Neďaleko vašej skupinky, asi len dvadsať metrov od vás, v kanalizačnej rúre ležal karisk ponorený vo vode a jeho malé oči sa upierali na vás. Zatiaľ sa nehýbal, ale vyzeralo že ste ho zobudili zo spánku. Musel mať najmenej desať metrov do dĺžky, ak nie viac. V takomto stave by vás všetkých zabil za pár sekúnd.
Nerobte prudké pohyby.. myslím... myslím že sme narušili jeho.. jeho blbé územie. Veľmi pomaly... skutočne pomaly... kráčajte druhým smerom. Zašepkal kapitán ktorý sa absolútne prestal hýbať. Jediný únik bolo odísť na druhú stranu kanalizačnou rúrou, ktoré viedla nevedno kam.


_______________________________________________
''Ich tvrdohlavosť a nenapraviteľnosť tvárou v tvár skaze je obdivuhodná, ale v konečnom dôsledku hlúpa.''
- generál Delwan Gammter na adresu valeánov bojujúcich o zachovanie ich výsadného spoločenského postavenia aj napriek tomu, že časy dračie skončili a započali časy temné
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Gureas
Sedliak
avatar

Počet príspevkov : 87
Vek : 21
Charakter : Dagonith syn Hurthonův, Zorgar z Garsternu

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   St 02 január 2013, 17:12

Poád se tam držel jako klíště. Krev mu pokojně stékala z rány. Nejspíše nezasáhla tepnu. To ale vůbec neznamenalo že bolest byla snesitelná. Spíše naopak. Pomaličku ustávala, jak se stávala monotóní, ale stále o sobě dávala vědět. Zvlášť když se pohnul.
Kapitán něco dole zařval, neposlouchal ho. Jen se držel a pokoušel se boelst vytěsnit z mysli. Vše jej bolelo a celý se třásl. Cítil to, jak se k němu vkrádá chlad. Vydechnul a podíal se pod sebe. Zatočila se mu hlava a chytil se ještě pevněji. Zavřel oči. Poč předkové? Proč! Nadával a ptal se v mysli, která stále byla ochromená zraněním.

Pak se trpaslíci pohnuli. Začali pomalu slézat dolů a Dagonith, který už samou slabostí padal dolů na duchu se také mohl rozejít. Pomalu, kousek po kousku. Každá příčka kterou ušel byl milník k životu, kdyby spadl. Zemřel by. Bylo to nekonečné. Musel mnohokrát odpočívat, jelikož jej síla velcie rychle opouštěla. Před očima se mu zase zatmělo... Ještě pár příček. Ještě pár a dokáže to. Ano, konečně! Nohy mu konečně došly pevné země a okamžitě se podlomily. Na hnusem a slizem pokrytou zem. Klečel tam a zmoženě odychoval. Nebylo to fér.
Zamlženým pohledem přejel ostatní trpaslíky a sesul se k zemi, kde se posadil a opřel se o žebřík. Že seděl na špíně pokryté zemi mu nevadilo, zato levou rukou opatrně nahmatal ránu. Byla rozeklaná a krvavá. Cítil jak má celý oděv ztěžklý a nasáklý krví. Rudý. Cítil železitý pach krve, která byla jeho vlastní. Cítil bolest... A co bylo nejhorší, necítil ruku. Bylo to hrozné.

Od poklopu sem doléhaly tlumené zvuky, jinak bylo zcela ticho. Jen kapající voda a ticho. Dagonith zmučeně vydechl, rychle se andechl a podíval se na kapitána. „Ne.. neřvi, stejně ničemu nepomužeš.“ Řekl a pomalu se pokusil vstát. V tom něco zaslechli. Tiché zapleskání a zašplouchání vody... A pak ten slizský zvuk. Jeden z trpaslíků. Jeden z pěti tam ukázal prstem a Dagonith se tam podíval taky. To byla jeho noční můra! U všech čertů, ne! Matko, vyslyš nás a ochraňuj! Pomyslel si a vytřeštil oči na tu věc. Byl to Karisk. Jeho dlouhé tělo leželo v kanalizaci a Dagonith cítil jak na ně upírá svá malinká očka.
Dagonith velmi ale velmi neslušně zaklel. Ale zároveň velmi tiše, sykl a pomalu se pokusil rozejít opačným směrem. Tak jako kapitán. Velice pomalu, oči upíraje na kanálový otvor. Jediné co teď potřeboval, bylo umřít. Umřít když teď vyvázl z rukou smrti.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Horox
Kráľ
avatar

Počet príspevkov : 1197
Vek : 24

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   Št 03 január 2013, 20:53

Váš ústup, aj napriek tomu že bol pomalý, očividne znervóznil obrovskú beštiu a karisk sa začal pomalým tempom plaziť k vám. Stále sa približoval a približoval, až jeden z vašich kolegov nevydržal to napätie a v rýchlosti sa rozbehol smerom preč od beštie. To však nebol najlepší nápad... karisk sa bleskovo vrhol do vašej skupiny a zavalil dvoch vojakov do vody. Kapitán zavelil na zúfalý útek, dúfajúc že had zostane zaujatý tými dvoma. Napokon sa ukázalo že to tak je, ale to nebol dôvod prestať unikať. Karisk vás mohol v kanáloch dobehnúť za pár sekúnd a vystopovať podľa krvi a pachu okamžite, na veľkú diaľku.
Niekde tu v kanáloch je výstup nahor, ktorý vedie mimo mesta! Treba ho nájsť! Ale kde vôbec sme? Zahučal kapitán nahlas a obzeral sa naokolo. Chodby viedli smerom hore, dole, doľava, doprava, na každú stranu. Situácia vyzerala zle, ani len kapitán nevedel kde ísť. A znova ste začuli šplechot vody, pomaly sa blížiaci, striehnuci... našťastie sa Dagonith ako tak dokázal udržať pri vedomí a pri zmysloch. Kapitán v tejto situácii nepotreboval ďalšiu ťarchu na pleciach.
Kapitán nervózne pobehoval v kruhu a snažil sa rozpamätať na cestu k východu. A potom si to všimol. Na kanálových chodníčkoch boli čerstvé stopy od vody, akoby... tadiaľ niekto len nedávno išiel.
Pozrite tam! Nadšene ukazoval kapitán na vodu a pustil sa jej smerom.
Ale.. ale odkiaľ by Gerfar vedel...
Tieto vodné stopy išli po niekoľko desiatok metrov, až ste narazili na koniec kanalizačnej rúry. Vodné stopy sa tam končili. Kapitán zaklial. Viedli odtiaľ zablokované dvere, na ktorých otvorenie bolo treba akýsi kľúč, heslo. Ale to nebolo všetko... za vami sa znova objavil karisk, síce ešte ďaleko, ale blížil sa rýchlo, takže vám zostávalo na otvorenie dverí len niekoľko desiatok sekúnd.
Ako sa môžu otvárať? Ak to vedel Gerfar! Dagonith? Ktokoľvek? Neviem si spomenúť na to blbé heslo! Ručal po vás, zatínal päste a búšil do dverí.

_______________________________________________
''Ich tvrdohlavosť a nenapraviteľnosť tvárou v tvár skaze je obdivuhodná, ale v konečnom dôsledku hlúpa.''
- generál Delwan Gammter na adresu valeánov bojujúcich o zachovanie ich výsadného spoločenského postavenia aj napriek tomu, že časy dračie skončili a započali časy temné
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Gureas
Sedliak
avatar

Počet príspevkov : 87
Vek : 21
Charakter : Dagonith syn Hurthonův, Zorgar z Garsternu

OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   St 09 január 2013, 23:05

Dagonith se bál. Musel to přiznat, jelikož se mu to nestávalo často a tento pocit skoro zapoměl. Byla to pěst, jenž se mu svírala kolem žaludku a ochromovala jej. Nasucho polkl, a oči vytřeštěné hrůzou a bolestí upríal na kariska.
Ten se přibližoval... Ohavná bestie se vyplazila ven a podrážděně chutnala vzduch, přičemž se na ně dívala tak šeredně jak jen to šlo. Jako by říkala, kdo z vás bude má další večeře?
Už to nevydržel. Ale někdo jej předběhl.
Další z trpaslíku se zmučeně a vyděšeně rozběhl pryč. A ebstie zaním. Mihla se tak bleskově, že se dva trpaslíci rázem váleli ve vodě s bestií kolem těla, jenž je ještě napůl vyděšené zabíjela a žrala! Studená zapáchající voda jej ošplíchla až byl celý mokrý, ovšem on se nedal. Ne teDˇkdyž už všech předků přežil ten strašlivý horor.
Rozběhl se držeje se kapitána jako klíště. Rukou si stlačoval ošklivé zranění. S takovou bude ruka nehybná. Hlavou mu přitom probléskávaly jiskřičky bolesti a blesky utrpení, ochromovaly jej. Ubíjeli jej a kradli mu síly, ale o n se nedal. Několikrát se mu zatmělo před očima, ale on běžel dál. Zda li to byla výdrž a odvaha to se endalo posoudit. Byl to spíše jen čistý zvířecí pud, kterak Dagontih napínal poslední šlahounky anděje k tomu kýženému cíli. K idolu, jenž tak všichni nábožně uctívali a jiní jim mrhali. K životu. Přežít....

Když doběhli do dlaší uličky, ozvalo se za nimi to staré známe šplouchání. Karisk!!! Dagonith přidušeně zalapal po dechu a vyblil se pod kolene. Nezvládal to. Rychle si utřel vousy a křikl. „U velkého Barida, jestli něco.... Delhig! Zkuste Delhig kapitáne!“ Ozval se zoufale Dagonith. To slovo v trpasličině se mu dostalo do mozku. Ano, pamatoval si to. Když ostatní vojáci pašovali skrz kanály s kupčíky ven a on je kryl. Jen aby k něčemu nedošlo a aby nemusel mít průser.
Polkl tu yselou břečku ve svých ústech, jenž ještě prohloubila to spalující a bolestivé suché v jeho ústech. „Musíte to zvládnout!!“ Křikl, upíraje oči na obrovskou příšeru.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Vnútorný nepriateľ   

Návrat hore Goto down
 
Vnútorný nepriateľ
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 2 z 7Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
Deritrea :: Ostatné :: História :: História hry-
Prejdi na: